Miroslav Kalousek a konec léta 2006

Pracující lid se baví, a přestože bývalý předseda KDU-ČSL a TOP 09 hodlá řešit záležitost právní cestou (netuším, zdali je to vzhledem k poslanecké imunitě vůbec možné), musí být spokojen. Emotivní výstup Andreje Babiše, se kterým Miroslav Kalousek nejspíš kalkuloval, totiž upozadil mnohem podstatnější skutečnost. Byli to totiž právě tehdejší bossové ČSSD Jiří Paroubek a KDU-ČSL Miroslav Kalousek, kdo toužili po tom, vtáhnout v rámci svého koaličního projektu v létě 2006 do hry o vládu KSČM.

100:100

Pro pochopení situace je nezbytné začít volbami, které proběhly 2.–3. června 2006. Při volební účasti 64,7 % se vytvořily dva povolební bloky. První tvořila vítězná ODS (35,38 %), KDU-ČSL (7,22 %) a Strana zelených (6,29 %). Na druhé straně pomyslné barikády stála ČSSD (32,32 %) a KSČM ((12,81 %) Přestože na tom byl na základě prostého součtu procent lépe blok ODS v poměru 48,89 % : 45,13 %, co se počtu mandátů týče, skončily volby patem 100:100.

Po volbách zablokovala ČSSD s podporou komunistů veškeré dění na politické scéně. Jiří Paroubek jednoznačně odmítl opakování situace z roku 1996, kdy Zemanova ČSSD výměnou za post předsedy parlamentu tolerovala menšinovou vládu ODS v čele s Václavem Klausem. Jednalo se o logické rozhodnutí. „Kafemlýnek“ Paroubek si totiž dobře spočítal, že v případě touhy shodit vládu seženou socialisté s komunisty nezbytný hlas jen stěží.

S KSČM pro zachování plurality

Dvojice Topolánek–Paroubek tak postavila svou strategii na tom, že někdo, lidově řečeno, „vyměkne“. Nakonec se tak stalo v případě Miroslava Kalouska. Ten z pozice předsedy dovedl lidovce k tradičně nevalnému výsledku 7,22 % rovnajícímu se 13 mandátům. Přitom právě Miroslav Kalousek den po volbách prohlásil (zdroj Novinky.cz): „Křesťanští demokraté neprodávají svá křesla. Slíbili jsme voličům, že se nebudeme podílet na žádné vládě, která by se opírala byť jenom o jediný komunistický hlas, a držíme slovo.“

Najednou se však, na základě Kalouskova rozhodnutí, dostalo do hry hned šestadvacet hlasů komunistických zákonodárců. Menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL disponovala 87 mandáty, případných šest zelených hlasů bylo málo. Navíc předseda SZ Martin Bursík prohlásil, že jeho strana žádnou vládu s účastí komunistů nepodpoří.

Dne 24. srpna 2006 se tak předseda lidovců sešel s Jiřím Paroubkem a po schůzce pravil: „Hovořili jsme o možnosti koaliční spolupráce. Byla by to menšinová vláda, která by hledala podporu napříč politickým spektrem, v případě komunistů předpokládám nějakou formu umožnění vzniku.“ Dále pak Miroslav Kalousek dodal: „Je-li to cena za to, že bude zachována politická pluralita a vrátíme se k poměrnému systému, je to cena, kterou jsem ochoten navrhnout orgánům strany.“

Předsednictvo lidovců pak pověřilo Miroslava Kalouska jednáním, hlavní rozhodovací pravomoci měl však výkonný výbor. Předseda lidovců vysvětlil svoji ochotu opřít se o komunisty snahou rozbít bipolaritu velkých stran, tedy ODS a ČSSD, které si hodlaly přizpůsobit volební systém k obrazu svému. Docela zajímavé vysvětlení. Natolik zkušený politik jako Miroslav Kalousek totiž musel vědět, že když se o totéž pokoušela Klausova ODS a Zemanova ČSSD, přes ústavní většinu narazila u Ústavního soudu.

Národní fronta se nekonala

Hned o den později však bylo jasné, že se spojení lidovců s komunisty, které ostatně velmi dobře fungovalo v neblahých časech Národní fronty, nekoná. Proti novému paktu se vzbouřili především řadoví členové v regionech, většina z nich požadovala odchod celého předsednictva. Miroslav Kalousek ohlásil rezignaci a zdálo se, že konec lidoveckého mága ve velké politice se stal realitou.

Nakonec bylo všechno jinak. Miroslav Kalousek se objevil po boku Mirka Topolánka jako ministr financí ve druhé menšinové vládě ODS, která se těšila podpoře přeběhlíků z řad ČSSD, pánů Pohanky a Melčáka. Dva roky po svém konci v čele lidovců založil spolu s Karlem Schwarzenbergem v prvních dvou volebních obdobích úspěšný projekt TOP 09, v jehož rámci se stal opět rigidním antikomunistou. Nutno říci, že tento postoj zastává dodnes.

Praktický a strategický tah

Vraťme se však na konec srpna 2006. Několik dnů po své rezignaci poskytl Miroslav Kalousek rozhovor iDnes. Jak přiznal, o rezignaci začal uvažovat vzápětí poté, co pod jeho vedením propadli lidovci ve volbách. Navíc zjistil, že padá možnost spolupráce ODS a KDU-ČSL postavená na bázi fungování konceptu CDU-CSU v Německu. „Rozhodl jsem se, že udělám všechno, aby smlouva mezi ODS a sociální demokracií podepsána nebyla. Když říkám všechno, tak myslím úplně všechno. Teď už je myslím srozumitelnější, co jsem minulý týden udělal,“ vysvětloval Miroslav Kalousek.

To, jak moc je vhodné bojovat s koalicí složenou ze dvou demokratických stran prostřednictvím spojení se stranou totalitní, nechám na čtenářích. Ve zmiňovaném rozhovoru pro iDnes mě však zaujala pasáž o tom, že svou nakonec nerealizovanou politickou sebedestrukcí chtěl Miroslav Kalousek předejít vzniku situace, při které by KDU-ČSL neměla šanci v příštích volbách. „Byl to taktický a strategický tah, když jsem dal do banku svůj osud a udělal jsem to pro naši stranu,“ odpověděl na dotaz, proč neměl problém s tolerancí komunistů, ačkoli předtím tvrdil, že se nikdy nenechá podporovat ani tolerovat jediným hlasem komunisty.

Přes oběť bývalého předsedy se v následujících volbách KDU-ČSL poprvé ve své historii do Poslanecké sněmovny nedostala. V nemalé míře se o to postaral místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Názory nemění pouze idiot, a tím Miroslav Kalousek rozhodně není.