Miloš Zeman a jeho vydařená strategie velkého příkoří

Na začátku roku 2003 se mohla početná skupina poslanců tehdejší nejsilnější vládní strany, tvořících její vedení, nacházet ve stavu euforie. Vždyť se jim podařilo „odpálit“ a patřičně ponížit vlastního kandidáta, bývalého premiéra a předsedu strany, navíc nominovaného byť nezávazným stranickým referendem. Jak se však ukázalo, „pučisté“ sešikovaní okolo premiéra Špidly nedokázali odhadnout další vývoj situace. Místo levicového prezidenta se dostal na Hrad, také hlasy některých poslanců ČSSD, kovaný pravičák Václav Klaus z nejsilnější opoziční strany v té době – z ODS. A co bylo ještě důležitější, důchodce Miloš Zeman se rozhodl neobjímat na Vysočině stromy, ale začal spřádat plány odvetné akce.

Laskavost, nebo likvidace

Částí médií je Miloš Zeman prezentován jako pomstychtivý jedinec, který preferuje zájmy své nad zájmy země. V první řadě je otázka, jak moc jsou zájmy části ČSSD, kterou začal Miloš Zeman už při potupném odjezdu z Prahy v roce 2003 úspěšně rozkládat, shodné se zájmy země. A měl vůbec dnes už dvojnásobný vítěz přímé prezidentské volby právo na odvetnou reakci? Podle jednoho ze základních fyzikálních zákonů Isaaca Newtona vyvolá každá akce stejnou reakci. Jako příhodnější se mi jeví věty filozofa Niccola Machiavelliho (1469–1527). Osvícený muž, podle kterého představuje politika umění, jak zacházet s mocí, ve svém stěžejním díle Vladař, zároveň představujícím učebnici politologie, píše: „Lidi musíme zahrnout buď laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká se mstít nemohou. Musí tedy příkoří učiněné být tak velké, abychom se nepotřebovali bát pomsty.“

Troufám si odhadovat, že Niccolò Machiavelli by se s kroky Miloše Zemana činěnými v letech 2003–2019 víceméně ztotožňoval. Zvlášť když pučisté (jediný, kdo se k nevolbě stranického kandidáta oficiálně přiznal, byl právě Lubomír Zaorálek), nejčastěji se uvádějí jména Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Bohuslav Sobotka, Petra Buzková, Jaroslav Tvrdík a Michal Kraus, patřili mezi ty, které Miloš Zeman zahrnul laskavostí.

I sebevětší odpůrci současného prezidenta, například i Petra Buzková, kterou nazval prezident ve své knize o tom, kterak se mýlil v politice, línou courou, totiž nemohou ignorovat fakta. V roce 1992 dosáhla ČSSD při volbách do České národní rady 5,53 procenta. Pak stranu převzal Miloš Zeman, v roce 1996 získala ČSSD pod jeho vedením 26,4 procenta hlasů a stala se nejsilnější opoziční stranou. V předčasných volbách 1998 dodržel Miloš Zeman slib a po zisku 32,3 procenta a uzavření opoziční smlouvy s ODS dovedl ČSSD do Strakovy akademie předním vchodem. Na posty ministrů své jednobarevné vlády si pak vybral trio pozdějších vzbouřenců Špidla, Gross, Tvrdík.

Pomsta nehrozí

Rok před volbami 2002 odešel Miloš Zeman z funkce předsedy ČSSD, tímto obratným manévrem se podílel na překvapivém vítězství ČSSD. Vladimír Špidla se stal premiérem a sestavil vládu těšící se minimální podpoře 101 poslanců. Proto Miloš Zeman ignoroval pravidlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, a počítal s podporou 70 poslanců a 7 senátorů. Jako levicový kandidát nejspíš kalkuloval s hlasy 41 poslanců KSČM, jejich nemalá část pak hlasovala pro Václava Klause. Nakonec bylo všechno jinak. A tak se Miloš Zeman rozhodl učinit ČSSD velké příkoří. Zatímco rodná strana chřadne a chřadne, užívá si oběť zpackaného puče postavení muže, který se opravdu nepotřebuje obávat pomsty.