Kauza Diag Human I. (1991–2006)

Myslím, že vím, ale nepovím…

Vše začalo v roce 1991, kdy se Josef Šťáva, pravnuk správce zámku v Bechyni a jeho dnešní majitel, dlouhodobě žijící ve Švýcarsku, zúčastnil výběrového řízení na licenci pro zpracovatele krevní plazmy. Jeho firma Conoco se spojila s dánskou společností Novo Nordisk a první výběrové řízení vyhrála. Ministr zdravotnictví Martin Bojar (Občanské fórum, 1990–1992) se ovšem rozhodl výsledky řízení neuznat. Conoco, od roku 1993 Diag Human, a. s., neuspěla a po čase zkrachovala. Mezitím se ovšem Josef Šťáva dozvěděl od svých bývalých partnerů z Novo Nordisk o dopise ministra Bojara. Mimo jiné se v něm psalo, že podnikatel obchodoval s krví nakaženou virem HV a infikovanou krví, která byla v NDR násilně odebírána vězňům. V Německu byl dokonce na Josefa Šťávu vydán zatykač, leč žádné z obvinění se nepodařilo prokázat.

Bývalý ministr Martin Bojar se nikdy nepovažoval za viníka kauzy. Nic nenapsal, pouze podepsal dopis, který mu přinesl jeden z jeho náměstků. Učinil tak, přestože měl k jeho obsahu výhrady. „Myslím, že vím, kdo mi dopis donesl, ale ten pán tvrdí, že to nebyl, proto ho nebudu jmenovat,“ vysvětloval později.

Rozmazaná prkotina

V roce 1995 požadovala firma Diag Human po státu 500 milionů korun údajně ušlého zisku. Po roce by se spokojila s částkou necelých 200 milionů. Koaliční vláda premiéra Václava Klause (ODS) však návrh neakceptovala.

A tak se Josef Šťáva rozhodl zažalovat v roce 1996 Českou republiku o 200 milionů korun. Ve stejný rok uzavřel ministr spravedlnosti Jan Stráský s Diag Human dohodu o řešení sporu prostřednictvím rozhodčího řízení. Na základě smlouvy mohlo být „rozhodnutí rozhodčího senátu přezkoumatelné pouze před novým rozhodčím senátem“. Následující rok uznal rozhodčí senát nárok Diag Human, nezabýval se však výší škody.

Ministrovi Stráskému připadala arbitráž nejlacinější, soudy by se táhly a stát by musel investovat desítky milionů korun na soudní náklady. „Strašně jsem se mýlil, protože o tom mluvím i teď, po třinácti letech, a stále to nekončí. Navíc by mě nikdy nenapadlo, že za jednu větu může člověk získat miliardy. Ten případ byl celý precedent,“ uvedl Jan Stráský v rozhovoru pro www.idnes.cz. „Je jasné, že ten dopis Bojar takto psát neměl, byla to chyba a on to ví. Zároveň oba víme, že to byla prkotina a něčí uražená ješitnost to rozmazala.“

300 milionů jako předkrm

Verdikt rozhodčí komise posléze napadla u soudu ministryně zdravotnictví úřednické vlády Josefa Tošovského Zuzana Roithová (KDU-ČSL). Právní zástupci Diag Human přišli s nabídkou smíru v podobě 50 milionů korun plus akcie společnosti Sevak. Vláda byla proti. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal ministrem zdravotnictví jednobarevné vlády Miloše Zemana (ČSSD) Bohumil Fišer. Po nástupu do funkce zadal analýzu, jejíž závěry konstatovaly, že náhrada škody pro Diag Human může narůst až do výše 3,5 miliardy korun, přičemž možnost výhry je vysoce nepravděpodobná. A tak padlo rozhodnutí nechat kauzu lidově řečeno vyhnít.

Jeho nástupkyně ve vládě Vladimíra Špidly Marie Součková z ČSSD (2002–2004) se tak musela hned první rok své vlády nad rezortem vyrovnat s nechtěným dědictvím. Přezkumný senát totiž v červnu rozhodl o tom, že ČR musí vyplatit Diag Human částku 326,6 milionu korun. Poté se ministryně dohodla s advokáty společnosti na postupu, na jehož základě bude řešit výši škody poradenská společnost Ernst & Young. Její znalci posléze vyčíslili její maximální hodnotu na 4,6 miliardy korun. V roce 2003 vznikla parlamentní vyšetřovací komise, která dospěla po dvou letech vyšetřování k závěru, podle kterého se předáním kauzy k arbitráži Česká republika dopustila chyby. V té době již Josef Šťáva požadoval po Česku deset miliard korun.

V březnu 2006 byla Marie Součková trestně stíhána za porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomocí veřejného činitele, za což jí hrozilo odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let. Státní zástupce vinil exministryni z toho, že v kauze Diag Human uzavřela nevýhodnou smlouvu s advokátem Zdeňkem Nováčkem. Za zastupování státu, bez ohledu na výsledek, inkasoval právník, jinak specialista na rozvody a výživné, deset milionů korun. V případě zvládnuté arbitráže mělo jeho palmáre narůst na 170 milionů. Zdeněk Nováček pak žaloval stát o dalších deset milionů, a to za vypovězení smlouvy nástupcem Součkové Jozefem Kubinyim v roce 2004. Advokát pak čelil za předražení svých služeb kárné žalobě České advokátní komory a soud jeho žalobu zamítl.

V dubnu 2006 byl zahájen proces s Marií Součkovou. Obvodní soud rozhodl o její nevině, přestože experti vypovídali ve smyslu, že Nováčkovo desetimilionové angažmá bylo zbytečné, protože výsledek rozhodčího senátu byl nezvratitelný. Stejný soud pak celkem zprostil Součkovou viny čtyřikrát, nicméně Městský soud osvobozující rozsudky vždy zrušil. V roce 2011 padl konečný verdikt. Marie Součková, která mezitím prohrála jedny senátní volby, porazila onkologickou chorobu a vystoupila z ČSSD, sice podle soudu porušila povinnost při správě cizího majetku, ale čin byl promlčen.