Děti z azylových domů jako vyjednavači? Proč ne!

Sám totiž razí zásadu, že každý je sám strůjcem svého štěstí, a to, jak se budeme mít, případně, kolik lidí pro sebe nadchneme, je na každém jednotlivci. „Zrovna včera jsem měl pohovor s uchazečem o práci v naší firmě. Jeho otázky se neustále točily kolem toho, jak často bude doma, jestli si bude moci naplánovat dovolenou na rok dopředu a zdali u nás náhodou nebude muset pracovat víc než teď. Takový člověk u nás nikdy působit nebude a vsadil bych se, že nikdy nezbohatne,“ odhaduje.

Jen dostat šanci

Výše uvedené pravidlo o strůjci vlastního štěstí platí podle šéfa Fascinating Academy i v případě dětí z dětských a azylových domů, případně sociálně znevýhodněných rodin, které učí vyjednávat na letním podnikatelském kempu. „Na individualismu není nic špatného, záleží ale na tom, do jaké míry ho využíváme. Je důležité starat se o sebe a svoji rodinu, ale nesmíme zapomínat na lidi, kteří jsou kolem nás, jinak zůstaneme sami,“ konstatuje s tím, že existuje skupina spoluobčanů, kteří jsou schopní stejně jako my, nedostali ale stejnou šanci.

O životě takřka v ghettu něco ví, pochází totiž z centra Brna, které v době jeho dospívání připomínalo mnohem víc vyloučenou lokalitu než výkladní skříň velkoměsta. Mimo jiné proto ví, že jedinec, který se naučí v podobném prostředí pohybovat, má na základě vlastních zkušeností odlišný náhled na svět a nehroutí se z dílčích neúspěchů. „Občas se objevím na srazu spolužáků z gymnázia. Realita je taková, že zatímco jedničkáři skončili na průměrných pozicích, my, kteří jsme svými studijními výsledky zrovna neoslňovali, děláme většinou šéfy. Na druhou stranu, nechat životem hozené do vody plavat a neukázat jim, jak se můžou vzdělávat, posouvat, se rovná fatální chybě. Jejich potenciál přežít, schopnost vyřešit nestandardně problém, se totiž vždycky hodí.“

Co, kdy, proč a jak...

Radim se pak neztotožňuje s teorií, podle které jedinci, kteří se během dětství a dospívání prosadí v nestandardním prostředí, mají tendenci pohlížet na establishment s despektem. Naopak, výuka vyjednávání dětí z dětských domovů se láme v okamžiku, kdy zjistí, že dosáhnout cíle je možné bez přetlačování, vyvíjení nátlaku, křiku. „Na starší lidi se dívá mladší generace s despektem obecně, určitě se nejedná se specifikum ‚znevýhodněné‘ mládeže. Máme přesné stimulace, co, kdy, proč a jak říct tak, aby to nevyznělo agresivně, zároveň ale určilo ráz vyjednávání.

Podle elitního vyjednávače se v případě dětí z dětských a azylových domů jedná o mimořádně zajímavý studijní materiál, účastníci kempu se totiž nebojí. Zatímco řada manažerů dělá ze zadaných vyjednávacích úkolů takřka jadernou fyziku, účastníci kempu nejenže mají snahu otevřít rychle konflikt a definovat svůj cíl, ale umějí rovněž velmi pozorně naslouchat. Kromě toho brzo chápou, že jedním vyjednáváním, byť úspěšným, život nekončí.

Praxe nade vše

V případě Letních podnikatelských kempů pro znevýhodněné děti se nejedná o standardní přednášku, po patnáctiminutovém úvodu, během kterého vyjednávači reagují na dotazy, přichází čas na praxi. „Začíná se vyjednávat, bavíme se o tom, co chci, jak toho dosáhnout a zároveň se nevystavit budoucím hrozbám. Praxe je nade vše, ostatně auto se taky nenaučíte řídit v posluchárně, ale na silnici.“

Zpětná vazba je víceméně okamžitá. „Pracujeme s dětmi, které prošly spoustou konfliktních situací, někdo jim zemřel, nedostávalo se jim odpovídající péče, proto nemají problém definovat, co se jim nelíbí. To, jak jsem si z pozice lektora vedl, se projeví okamžitě. Pokud vás na konci nechají sedět za stolem a beze slova odejdou, znamená to, že jsem neuspěl. Zatím se mi to nestalo, ale musím být pořád ve střehu…“

Letní podnikatelský kemp má za sebou sedm ročníků, šéf Fascinating Academy má proto možnost sledovat, jakým směrem se posouvá. „Děti do toho jdou ve svém volném čase, nikdo je nenutí, přesto se objevují stejné tváře. Je tam jeden moc šikovný kluk Samuel, který se zúčastnil i loňského kempu, takže je vidět, jak moc se za ten rok posunul. Mám ho v hledáčku,“ dodává Radim Pařík.