Je nesporné, že být v naší vlasti účastníkem silničního provozu není vůbec jednoduché. Při ceně 32 korun za litr nafty a benzinu zaplatí účastník silničního provozu spotřební daň ve výši 54,47 % a 51,56 %. Mnohem lépe jsou na tom v tomto ohledu například ve Španělsku, Švédsku, Anglii, Rakousku či v Lucembursku.
Ještě horší je situace v oblasti „dálnic“. Dlouhodobě totiž platíme dálniční známky za komunikaci, která má se standardní dálnicí západního střihu pramálo společného. Dvojnásob to platí o D1 proslulé nekonečnými uzavírkami, ve kterých se devastuje psychika motoristů napříč politickým spektrem. Kromě toho mají stojící kolony negativní vliv na ekonomiku státu. Podle zprávy odborníků Ostravské univerzity z roku 2014 je náklad ztraceného času na jednu hodinu dopravní zácpy vyčíslen na 8 148 857 Kč. Docela by mě zajímalo, kam až se částka od té doby posunula.
Zákonu navzdory
Vzhledem k tomu, že dálnici spravuje Ředitelství silnic a dálnic, jsem se poté, co jsem v důsledku čekání na odtah nepojízdného vozu jakéhosi nešťastníka strávil na D1 takřka hodinu, sháněl po adekvátní reakci. Dozvěděl jsem se, že ačkoli existuje zákon spojený s odtahy, podle kterého odpovídá za tuto činnost vcelku logicky právě ŘSD, realita je takřka diametrálně odlišná. Před více než jedenácti lety totiž uzavřela Policie ČR s Českou kanceláří pojistitelů (ČKP) jakýsi dokument nazvaný „Memorandum o spolupráci při předávání informací o nahlášených dopravních nehodách a poruchách vozidel a systému odstraňování překážek provozu na pozemních komunikacích tvořených nepojízdným vozidlem“. Přestože od dokumentu nebývalé délky odstoupilo jak ŘSD, tak Ministerstvo dopravy ČR, zajišťuje drtivou většinu odtahů Nehodové centrum pojišťoven (NCP). Přitom organizace plnící roli zprostředkovatele neprošla nikdy žádným výběrovým řízením.
Odtahová taškařice
Tím ovšem taškařice ohledně odtahů na dálnici nekončí. Česká kancelář pojistitelů totiž nedisponuje vlastním dispečerským pracovištěm pro příjem hlášení Policie ČR. Zároveň nemá smlouvy s majiteli odtahových firem. Nehodové centrum pojišťoven se sice těší takřka z exkluzivity, zároveň však nevlastní jediné odtahové vozidlo a má minimální logistické zázemí. Stejný počet odtahových vozidel, tedy nula, mají asistenční služby pojišťoven. Jejich stěžejní motivace pak nespočívá v co nejrychlejším odstranění znehybněného vozidla z dálnice a jejím zprovoznění, cílem je naopak co nejnižší cena odtahu. Desítky a stovky řidičů tak ztrácejí čas a tím pádem i peníze v kolonách čekáním na odtahovku. Zájmy jednotlivce a jeho pojišťovny jsou tím nadřazeny zájmům neskonale větší skupiny účastníků silničního provozu.
Peníze na prvním místě
Odtahy nepojízdných vozidel navíc představují velký byznys, jeden konkrétní příklad za všechny. Odtahovkář provede výkon v hodnotě 21 900 Kč, stejnou částku vyfakturuje asistenční společnosti pojišťovny. Ta pak s podporou České kanceláře pojistitelů přibalí k tomuto výkonu vlastní marži v hodnotě 43 % (!) a vše uplatní na pojišťovně. Navíc pak pojišťovna z pozice zprostředkovatele požaduje po odtahovkáři vrácení DPH z navýšené částky. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Nelze se pak divit, že pojišťovna hodlá hradit pouze ty odtahy, které sama zprostředkovala.
Navíc Česká kancelář pojistitelů využívá Nehodové centrum pojišťoven k vyvádění peněz z fondu zábrany škod, do kterého jsou povinni přispívat všichni čeští motoristé formou povinného ručení. Jedná se například o call centra přijímající od Policie České republiky pod záštitou NCP hlášení o nehodách. Veškeré peníze pak putují prostřednictvím „dceřiných“ společností, například Europ Assistance či Global Assistance, do zahraničí. První z nich je totiž vlastněna ze 100 % pojišťovnou Generali, majitelem druhé je pak Vienna Insurance Group.