Boj EU proti terorismu: vlastní píseček, kyblíček, bábovičky

Realita je taková, že kauza Skripal vyvolala mnohem větší ohlas než například masakr v pařížském klubu Bataclan, při kterém bylo v prosinci 2015 zavražděno 130 lidí. Přestože bylo v tomto případě od začátku jasné, že organizátorem krvavé lázně je bruselský rodák a belgický občan Salah Abdeslam, nedočkala se Belgie ze strany Francie žádných odvetných diplomatických opatření ani poté, co se mnohonásobný vrah několik měsíců skrýval v nechvalně proslulé belgické čtvrti Molenbeek.

Neřešme ale Skripala či Abdeslama, vraťme se k názoru jednoho z nejzkušenějších bezpečnostních odborníků Česka. Lze z něj totiž vyčíst, že jedna věc je vyhostit diplomaty, druhá pak schopnost, možná ochota čelit společnými opatřeními teroristické hrozbě. Ostatně, jakkoli odmítám relativizovat utrpení dvojitého agenta Skripala a jeho dcery, například ve srovnání se zmiňovaným pařížským masakrem, akcí teroristů na bruselském letišti Zaventem a ve stanici metra Maelbeek (35 mrtvých) či děním v Nice (85 obětí) se v Salisbury jednalo o selanku.

Je tedy otázkou, zdali není od věci se stejně intenzivně jako v případě nepodařeného pokusu o vraždu dvojitého agenta a jeho dcery nesemknout proti hrozbě islámského terorismu. Dosud totiž nic takového nefungovalo. Věřte či ne, před zabíjením v Betaclanu ignorovala francouzská zpravodajská služba varovné informace německých kolegů. Před vražděním v Bruselu dostali Belgičané avízo z Turecka, přesto nebyl Ibrahim El Bakraoui, jeden ze sebevražedných teroristů, po návratu do země monitorován, ba dokonce ani vyslechnut.

Spřátelené zpravodajské služby neexistují

Zpět k názoru Andora Šándora o neexistenci spřátelených zpravodajských služeb na straně jedné a úvahách o jedné celoevropské zpravodajské instituci na straně druhé. „Každý stát má cosi, co považuje za svou doménu, pod pokličku nenechá nahlédnout ani své nejbližší spojence,“ konstatuje v této souvislosti bezpečnostní analytik Lukáš Visingr. Zároveň si však dovede představit společné tajné služby Česka a Slovenska, Pobaltí či zemí Beneluxu. Andor Šándor je skeptický i k této variantě. „Snad by to bylo možné, kdybychom se všichni stali občany jednoho evropského superstátu a zároveň zanikly státy národní. Tuto variantu však nepovažuji za pravděpodobnou. Příslušnost k nějaké alianci se automaticky nerovná stejnému přístupu ke všem jejím členům.“

Jeho názor podporují i nedávná prohlášení představitelů Francie, Belgie a Německa, tedy tří členských zemí EU, které mají s teroristickými útoky na svém území značné zkušenosti. Belgický premiér Charles Michel se v listopadu 2015 zasazoval o vytvoření evropské agentury zpravodajských služeb pro posílení spolupráce členských zemí EU v boji proti terorismu. Tehdejší francouzský ministr vnitra Bernard Cazeneuve prohlásil, že necítí potřebu podobné organizace. Jeho německý kolega Thomas de Maizière vzkázal do Bruselu, že si nedokáže představit, že by se Německo v oblasti boje proti terorismu vzdalo národní svrchovanosti. Prostě vlastní píseček, kyblíček a bábovičky nade vše!