Andor Šándor: „My máme hodinky, Tálibán má čas.“

Playboy: Není deset let na likvidaci jednoho zločince přece jen neadekvátně dlouhá doba? Šándor: Z pohledu lidského života určitě. Na druhou stranu byl Usáma bin Ládin ostřílený bojovník, který získal válečnické ostruhy jako účastník nakonec úspěšných bojů proti armádě SSSR. Při sebemenším kontaktu s vnějším okolím se držel pravidel přísné konspirace, což na druhou stranu snižovalo jeho vliv na fungování al-Káidy. Přesto byl nakonec dopaden za pomoci pákistánského lékaře, který se do jeho blízkosti dostal na základě fingované akce o nutném očkování. Pro Američany se jeho likvidace rovnala z pochopitelných důvodů nejvyšší možné prioritě.

Playboy: V kontextu toho, co se dnes v Afghánistánu děje, nezní název Trvalá svoboda, při vší úctě k obětem, nepatřičně až směšně? Šándor: Název už dávno neplatí, dnes se jedná o operaci Rozhodná podpora. Většina bojových jednotek se z Afghánistánu stáhla, vlastně tam děláme mentoring, podporu policie a vojenských služeb. Co se dlouhodobého angažmá aliančních vojsk týče, vidím to tak, že celá afghánská anabáze nás stála spoustu životů, astronomické peníze, ale konečný cíl v podobě předání moci demokratické vládě se nedostavil.

Playboy: Spojenci zvolili sovětský model z prosince 1979, tedy svrhnout současnou vládu, dosadit vlastní, která bude zemi spravovat k jejich obrazu. Výsledek, diplomaticky řečeno, nic moc. Šándor: Je to logické. Afghánistán nebyl nikdy spravován centrální vládou. Ani Tálibánu se nepodařilo ovládnout veškeré území. Vždycky to bylo na kmenových vůdcích, výkon vlády, práva, kontroly se liší v jednotlivých provinciích. Ne nadarmo je prezident Afghánistánu ironicky, ale takřka pravdivě, nazýván starostou Kábulu.

Playboy: Že jsme se od Sovětů nepoučili? Šándor: Sověti se zase nepoučili od Angličanů, Britové od Alexandra Velikého. Afghánistán představuje zemi, kterou lze vojensky porazit, ne však ovládat. V první fázi operace Trvalá svoboda dokázalo americké letectvo vymazat z povrchu zemského všechny výcvikové základny al-Káidy a zbavit Tálibán moci. Další naše působení už ovšem tak slavné není.

Playboy: USA investovaly do konfliktu jen do roku 2017 osm set miliard dolarů. K tomu na obou stranách desítky tisíc mrtvých vojáků a civilistů. Dost drahý účet, třebaže za krále teroristů. Šándor: Těžko říct. Jen bych vaše čísla doplnil, za vlády prezidenta Ašrafa Ghaního, který se chopil moci v září 2014, bylo zabito 45 000 příslušníků bezpečnostních sil. A letos je to poprvé, kdy alianční jednotky zabily víc civilistů než Tálibán, což je velmi znepokojivé. Proto jsem přesvědčen, že naše účinkování v Afghánistánu je neúměrně dlouhé. Vzletné fráze o tom, vyřčené kýmkoli, že se v Kábulu bojuje za Prahu, jsou nesmyslné. Tálibán neměl nikdy exteritoriální požadavky, stačilo mu vládnout na území Afghánistánu. Proto vítám jednání, které USA zahájily právě s Tálibánem v Dauhá. Pokud dojde k dohodě ve smyslu, že v Afghánistánu nebudou cizí vojska a Tálibán se postará, aby na jeho území nepůsobily žádné teroristické organizace, které nás mohou ohrožovat, dosáhneme maxima možného.

Playboy: V Afghánistánu i Pákistánu jsou bankovky větším argumentem než zbraně, ostatně bin Ládina udali za peníze… Šándor: Takto to nejsem schopen říct. Každopádně zajímavý impulz přišel v rámci jednání USA–Tálibán ze strany Pákistánu, který v regionu plní roli silného hráče. Před jednáním v Kataru internoval Pákistán některé rodinné příslušníky špiček Tálibánu, tímto krokem jasně naznačil, jakým směrem by se měla jednání ubírat. Mimochodem, bez Pákistánu to určitě nepůjde, je otázka, jak moc bude nový premiér, bývalá hvězda kriketu Khan, podporovat aktuální vývoj v Afghánistánu. Nemá cenu si nic namlouvat, bez podpory velmi výkonné pákistánské tajné služby ISI a tamních peněz by Tálibán neměl ani zdaleka takové úspěchy.

Playboy: V souvislosti s honem na Usámu bin Ládina se nabízí srovnání s operací Boží hněv, kterou naplánovala a realizovala v letech 1972–1979 izraelská tajná služba Mossad. Stalo se tak v souvislosti s masovou vraždou jedenácti izraelských sportovců na OH v Mnichově. Terčem úspěšné odplaty se tenkrát stali organizátoři masakru z řad palestinské teroristické skupiny Černé září. Šándor: Nevím, jestli je možné obě akce srovnávat. Izraelci věděli, po kom jdou, agenti Mossadu nešli po nikom v nepřístupných horách, ale v Paříži, Římě, Bejrútu. Kromě toho se palestinští teroristé v místě svých pobytů netěšili z takové, alespoň mlčící podpory, jako bojovník s bezvěrci Usáma bin Ládin v Pákistánu. Musíme si také uvědomit, že Američané sice zlikvidovali bin Ládina na území svého papírového spojence, na druhou stranu žádný pákistánský generál by nedopustil ani náznak toho, že vede válku v zájmu Američanů.

Playboy: Usáma bin Ládin je osm let mrtev, v lednu letošního roku vyjednávali Afghánci s USA, jednání se účastnilo pět vůdců Tálibánu, kteří podle New York Times strávili třináct let ve vězení na základně Guantanámo. Jak to číst? Šándor: Pro Američany to musí být delikátní situace. Na druhou stranu jsou Tálibánci velmi pragmatičtí a dlouho nám sdělovali, že sice máme hodinky, ale oni mají čas. My jsme tomu nikdy nerozuměli, nebo spíš nechtěli rozumět. Jejich taktika vycházela z toho, že Afghánci je nemusí, ale ještě méně mají rádi nás. Proto mi přijdou k smíchu některé hlasy české politické scény, podle kterých je potřeba být v Afghánistánu dalších deset let. Je otázkou, jak by dotyční politici reagovali na účast vlastních dětí v takovém konfliktu, na každodenní pocit, že se syn či dcera mohou domů vrátit v zinkové rakvi. Pak by si možná položili otázku, komu to slouží. Víme, čeho chceme v Afghánistánu dosáhnout, nebo si odmítáme přiznat, že se snažíme o nemožné?