13x Tomáš Pojar

1. Na svém facebookovém profilu jste napsal, že i když volby v Egyptě a v Rusku měly předem jasného vítěze, prezident Sísí je na rozdíl od Vladimira Putina díky potírání Muslimského bratrstva naším jednoznačným spojencem. Lze tomu rozumět tak, že pokud nám, tedy Západu, něčí politika vyhovuje, je nám jedno, jakou cestou se dostal k moci?

Úplně jedno nám to není, ale ti, kteří dělají politiku, která nám konvenuje, by se měli těšit z naší podpory. Nebo bychom jim alespoň neměli okopávat kotníky. Samozřejmě, země hájící principy liberální demokracie jsou nám bližší, ale musíme vnímat svět takový, jaký je, a zaměřit se na obranu vlastních hodnot a na skutečná nebezpečí.

2. Takže existují i diktátoři, kteří pro nás mohou být přijatelní?

Určitě jsou i takoví. Někteří jsou rozhodně přijatelnější než jiní, někteří jsou zcela nepřijatelní.

3. Jak lze tedy z dnešního pohledu hodnotit anglo-francouzské svržení nejdřív teroristy, pak spřáteleného diktátora Muammara Kaddáfího?

Nejsem si jist, že by ke svržení Muammara Kaddáfího nakonec stejně nedošlo. V případě Libye se jedná o zemi, která je klanově rozdělená a funguje odnepaměti na vnitřních animozitách a vendetě. Žádný diktátor si v takové zemi nemůže být jistý, že dovládne v bezpečí do konce svých dnů. Nicméně od okamžiku, kdy začal Kaddáfí spolupracovat se Západem, nebyl důvod aktivně napomáhat jeho svržení. Už proto, že mohl sloužit jako názorný příklad toho, že systematickým působením lze alespoň částečně obrátit i tyrana jeho kalibru. To, že se proti němu Anglie a Francie postavily, oslabuje jednání se všemi, kteří by v budoucnosti chtěli ukončit své jaderné či chemické programy. Dnes si bohužel nemohou být jisti, že za vstřícnost nebudou nakonec stejně krutě potrestáni.

4. A nebylo by Západu lépe, kdyby stejnou šanci vypořádat se s opozicí jako generál Sísí dostal i Bašár Asad? S Kaddáfím a Bašárem Asadem by nejspíš nebyla uprchlická krize...

Egypt je výrazně homogennější země než Sýrie a oba režimy lze jen obtížně srovnávat. Dále je třeba si přiznat, že většina lidí ze Sýrie uprchla právě před Bašárem Asadem, a ne před Islámským státem nebo jinými vzbouřenci. Asad už ale Sýrii nevládne, nejsilnější karty drží Írán a Asad je dnes jeho vazalem. Mimochodem, jeho režim, stejně jako režim jeho otce, byl a je režimem opírajícím se o podporu menšinového obyvatelstva. Problém vidím spíš v tom, že Obama v určité chvíli svojí nečinností napomohl vytvořit v Sýrii mocenské vakuum, kvůli kterému došlo k eskalaci bojů. Zamezit násilí se nedalo, válka však nemusela být tak dlouhá a tak krutá. A ještě nekončí.

5. Čím to, že nikdo ze Západu neprotestoval proti způsobu, kterým bylo velmi razantně až brutálně ukončeno arabské jaro v Bahrajnu?

Není pravda, že to Evropa úplně přešla. Nikdo neskákal radostí nad tím, že Saúdská Arábie nakonec vojensky podpořila režim v Bahrajnu, který by jinak padl. Nicméně hrozilo nebezpečí, že se Bahrajn stane další provincií Íránu, jako mnohem menší zlo se proto jevilo dát volnou ruku Saúdské Arábii. Byla to správná úvaha. Na Blízkém východě totiž většinou nejde o volbu mezi dobrými a špatnými variantami, ale mezi špatnými a ještě horšími.

6. Egyptský prezident Sísí je spojenec Západu. Zdá se ale, že je pro něj Vladimir Putin přijatelnějším partnerem než například pan Juncker.

Generál Sísí je spojenec v potírání tamějšího Muslimského bratrstva a udržování určité míry stability. Obama ho částečně vehnal do ruské náruče, Trump se však chová daleko rozumněji. Pan Juncker je předsedou Evropské komise a nemá žádnou vojenskou ani zahraničněpolitickou moc, je z tohoto pohledu irelevantní…

7. Vyměňme tedy pana Junckera za paní Merkel…

Nebyl bych si jistý, že je pro generála Sísího Putin přijatelnějším partnerem než německá kancléřka. Zejména když se podíváte na ruské spojence na Blízkém východě, tedy v první řadě na Írán a Turecko. Pokud se zeptáte Egypťanů, co jim v tomto ohledu hodně vadí, dostane se vám odpovědi, že turecké blízkovýchodní ambice včetně jejich podpory Muslimských bratrů! Stejně tak je odvěkým soupeřem šíitský Írán.

8. Jak si vysvětlujete fakt, že si Rusko s Tureckem čím dál víc rozumějí?

Erdogana s Putinem spojuje především odpor ke svobodnému Západu, tedy společný nepřítel. Na druhou stranu jsou Turecko a Rusko rivalové v oblasti černomořské, kavkazské, středoasijské a koneckonců i na syrském bojišti. Spojenectví tak není postaveno na vzájemných sympatiích, ale na nenávisti k demokratické části světa. Po sestřelení ruského vojenského letadla si Turecko uvědomilo, že rozehrálo hru, na kterou nemá, přijalo proto všechny ruské požadavky. Není to však hluboké spojenectví. Pokud Turecko někoho nemusí, je to klíčový ruský spojenec Írán.

9. A nevychází spolu Putin s Erdoganem dobře také proto, že se jedná o „velké“ kluky, kteří můžou garantovat, že to, na čem se dohodnou, platí?

Nevím, nakolik věří, že pokud se na něčem dohodnou, nakonec tomu tak skutečně bude. Troufám si o tom silně pochybovat. Vzájemně na sobě však obdivují ono postavení cara v ruské a sultána v turecké společnosti. Mají k sobě tedy určité sympatie, na vzájemnou důvěru bych však moc nesázel.

10. Jaká je role Turecka v NATO? V souvislosti se současným syrským angažmá se nechal generál Šedivý slyšet, že Severoatlantická aliance nepředstavuje homogenní celek.

Tento názor sdílím jen částečně. V případě Sýrie se jedná o válku na periferii, kdy ne všichni členové NATO mají stejné zájmy, respektive, mnohdy je mají protichůdné. To je mimochodem v rámci historie NATO běžný stav. Ale rozpory se nedotýkají jádra fungování aliance, přinejmenším zatím. Členství v alianci se prostě automaticky nerovná stejnému vidění světa. Uvidíme, jak tomu bude v případě Turecka za dvacet třicet let.

11. Nehrozí v důsledku chování EU varianta, že Izrael, jediná opravdová demokracie v regionu, začne mít blíž k Putinovi?

Tomu nevěřím. Úhlavním nepřítelem Izraele je Írán, ruský spojenec. Zahraniční politika Izraele vnímá země podle jejich reálné moci a vlivu na Blízkém východě, tím EU jako taková příliš nedisponuje. Na druhou stranu, Evropská unie sice nemůže zamíchat bezpečnostními a vojenským kartami, představuje ale stále nesmírně atraktivní trh. Co je však zásadní, hodnotově jsou Izraelci neoddiskutovatelně součástí Západu, na rozdíl od Ruska je tak Izrael skutečnou demokracií.

12. Izrael odsoudil chemický útok v Salisbury, ale odmítl za něj činit odpovědným Rusko…

Izrael bojuje permanentní válku o vlastní přežití, během sedmdesáti let existence nežil prakticky nikdy v míru. Proto se nepouští do vzdálených sporů a vzhledem k situaci v Sýrii a k íránské hrozbě se snaží nezpřetrhat vazby s Ruskem. Izrael se tak chová z pragmatických důvodů, ne proto, že považuje Rusko za svého spojence a že věří Kremlu. S ruským angažmá v Sýrii má zásadní problém, a nechce proto seznam problémů s Ruskem rozšiřovat.

13. Jak hodnotíte názor, že na rozdíl od Rakouska jsme členskou zemí NATO, proto musíme podporovat většinová rozhodnutí aliance a pravda nehraje tak velkou roli?

Takovou povinnost nemáme. Měli bychom brát naše spojence vážně, aby oni brali vážně nás. Pokud vyhodnotíme, že je třeba se za spojence postavit, máme tak učinit s patřičnou razancí. Žádný dogmatický automatismus ale v tomto ohledu neexistuje.