Rozhovor s fotografkou Alžbětou Jungrovou: Spousta nejlepších fotek na mě ještě čeká

Playboy: Na svém facebookovém profilu máte napsáno, že každého člověka můžete vyfotit tak, aby byl krásný... Zkuste to rozvést.
Alžběta Jungrová: Každý je svým způsobem krásný, je proto důležité najít a podtrhnout věci, které jsou na každém z nás hezké. A strašně důležité je světlo, které dokáže modelovat. Proto, pokud umí fotograf pracovat se světlem, dokáže opravdu udělat krásným každého.

Playboy: Musíte cítit k osobě, kterou hodláte učinit krásnou, sympatie?
Alžběta Jungrová: Jasně že to hraje nějakou roli, ale vždycky je to především o komunikaci a hledání toho, co z člověka vyzařuje. Každopádně by se mělo jednat mnohem víc o zábavu než o dřinu. Focení musí být radost.

Playboy: Tématem vaší aktuální výstavy v prostorách staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí je fenomén ženy…
Alžběta Jungrová: Nic proti chlapům, ale ženské tělo je přece jen estetičtější, jeho křivky jsou pro mě zajímavější. Ústředním tématem výstavy je žena, protože jsem sama žena, příběhy a pocity se mi proto líp zpracovávají přes ženskou postavu.

Playboy: Neodvádí vcelku depresivní prostředí, úzké chodby, zářivky pozornost od obrazového materiálu?
Alžběta Jungrová: Pracuji s prostředím tak, aby se všechno nějakým způsobem propojilo a prostředí podpořilo emoci, kterou chci v divákovi vyvolat. Takže poněkud extrémní prostředí pozornost neodvádí, naopak podporuje celkový dojem.

Playboy: Odhadujete, kolik lidí přijde na výstavu, protože tomu rozumí, případně budou chtít pochopit vaše fotky, a kolik proto, že chodit na Jungrovou je in?
Alžběta Jungrová: Chodit na Jungrovou, protože je in, to zní opravdu skvěle. Odhaduji, že technicky dobrou fotku pozná pět až osm procent populace a nevím, jaká část fotografie znalých zatím dorazila, případně se na výstavu chystá přijít. Šlo mi ale spíš o to, vyvolat v divákovi pocit, emoce, než se snažit ukázat, jak moc dobře umím nafotit technicky dokonalou fotku. Proto nehraju na to, jestli lidi rozumějí fotce, nebo ne, ale na to, jak a jestli se před fotku postaví, podívají se a něco cítí, nebo necítí. Podle reakcí se to asi docela daří, spousta lidí píše, sdílí na sociálních sítích. Původní záměr byl naplněn.

Playboy: Co když je holka prvoplánově hezká, ale vy cítíte, že se z ní dá dostat mnohem víc?
Alžběta Jungrová: Pokud se bavíme o mých věcech a konkrétní výstavě, tak holky vybírám strašně dlouho. Jedná se o jednu z nejtěžších disciplín vzniku fotky. Najít holku, která mi koresponduje, a ještě má něco napsáno v obličeji, je totiž strašně komplikované. Výstava vznikala deset let, vybírala jsem z tisíců fotek s tím, že každá z vybraných holek musí nabídnout víc než „pouhou“ krásu.

Playboy: V reportážní fotce píše scénář prostředí a událost, v reklamě plníte představy zadavatele. Nebo se pletu?
Alžběta Jungrová: Je to přesně tak, u reportáže se fotograf snaží být neviditelný a na základě subjektivního pocitu zaznamenávat věci kolem sebe. Komerční fotka je víc o režii, dosažení toho, co už někdo nakreslil. Jedná se spíš o řemeslo.

Playboy: Existuje kategorie klientů, která řekne: Nemám moc jasnou vizi, ale jste dobrá, slavná, známá, udělejte to podle sebe, věřím vám?
Alžběta Jungrová: Existuje, ale jedná se o strašně malé procento odvážlivců. Možná bychom se měli podívat víc do světa, kde se prodávají prostřednictvím fotky spíš emoce než třeba tričko. V Čechách jedeme pořád ve smyslu, aby byl produkt vidět na první dobrou. Sociální sítě ale ukazují, že lidi chtějí vidět lifestyle.

Playboy: Nemálo herců se postupem času promění v režiséry a producenty a realizují vlastní vize. Nemáte podobnou ambici?
Alžběta Jungrová: Řekla bych, že ano. Posouvám se tímto směrem, trochu jsem změnila směr z komerce k artovým projektům. Zatím je sice částečně dotuji z komerčních zakázek, ale poslední rok se začaly moje fotky hodně prodávat, což mi umožňuje dělat věci po svém. Umělecká scéna nabízí z hlediska tvůrčí svobody nejvíc prostoru.

Playboy: Není ale lepší, než někomu vysvětlovat, jakou mám představu, si fotku nafotit sama?
Alžběta Jungrová: Je, protože režisér potřebuje herce a tým lidí, kteří mu do toho nějakým způsobem zasahují.

Playboy: Ale platí pořád, že žádná fotka nestojí za to, abyste se přestala chovat jako člověk?
Alžběta Jungrová: Naprosto. A čím jsem starší, tím to platí víc.

Playboy: Přišla jste kvůli tomuto svému postoji o hodně dobrých fotek, peněz, slávy?
Alžběta Jungrová: Těžko říct. Nedávno jsem projížděla archiv dokumentu, reportáže a našla jsem spoustu fotek, které by asi šokovaly, ale jejich publikování by mě vnitřně zničilo do takové míry, že bych si nemohla vážit sama sebe. Možná by mi přinesly slávu, ale ne štěstí.

Playboy: Jak moc těžké je rozhodnout se, kde začíná člověk a končí touha po jedinečné fotce?
Alžběta Jungrová: Je to o morálním kodexu a nastavení každého jedince. V mém případě je to tak, že nebudu nikdy publikovat fotku, o které vím, že by mě v takové situaci nechtěla vidět moje máma.

Playboy: A stalo se vám někdy, že jste udělala fotky a při jejich prohlížení konstatovala, že jste překročila vlastní etické linie?
Alžběta Jungrová: Stalo se mi to častokrát, jedna věc je ale něco nafotit, a druhá poslat dál. Realita je taková, že když všude kolem něco lítá, člověk neřeší, co fotí, až při prohlížení zpětně vidí, co se vlastně dělo.

Playboy: Říkáte si často, že nejlepší fotku jste ještě nevyfotila?
Alžběta Jungrová: Určitě jsem nevyfotila svoji nejlepší fotku. Spousta nejlepších fotek na mě ještě čeká.